Titulní strana · Članky · Naše poznatky · Tetování versus čipování

Tetování versus čipování

Čipování je progresivní metoda označování psů, která jistě v krátké době zcela vytlačí tetování. V Praze, (nevím, jak je tomu v ostatních městěch), je již jedinou vyžadovanou formou identifikace psů.
V dnešní době má i chovatel na výběr, zda štěňata pro zápis do plemenné knihy tetovat nebo čipovat.
Napište nám, jaké máte zkušenosti s oběmy druhy označování psů.
Abych vyprovokovala diskusi na toto téma, ráda bych se s vámi podělila o své poznatky z čipování. Loni jsem nechávala čipovat téměř sedmiměsíční štěně před odjezdem do Velké Británie. Čipování bylo rychlé, pes ani nevykvikl při aplikaci velké jehly s čipem. Použili jsme čip Indexel, který je zabezpečen proti posouvání. Čip zůstal na místě aplikace a nepohnul se.
Letos jsem se rozhodla své dva vrhy štěňat načipovat – opět vyzkoušeným čipem Indexel. Třebaže se píše, že vhodný věk k čipování je kolem 7 – 8 týdnů, po konzultaci s veterinářkou jsem se rozhodla počkat, až budou štěňata větší.
Čipovali jsme štěňata ve věku 10 – 11 týdnů.
Musím říct, že to nebyl moc příjemný zážitek. Pro štěňata to byla mnohem bolestivější a více stresující záležitost než tetování. Podotýkám, že veterinářka je zkušená a běžně psy čipuje, takže z její strany rozhodně nešlo o nějaké neumění.
Štěňátka chrtíků jsou v tomto věku ještě malá, mají velice jemnou kůži a podkoží, takže je třeba opatrně vpichovat velkou (téměř 3mm širokou) jehlu, vtlačit čip a vytáhnout. Štěně se musí velmi pevně držet, aby se při manipulaci s jehlou a s čipem nehýbalo a nezranilo.
Při tetování je přiložení kleští k uchu (mám zkušenosti jen s tetováním do ucha) a scvaknutí tak rychlé, že štěně sice možná zakňučí a malinko sebou škubne, ale to už jsou kleště rozevřeny a je po všem. Takže štěně po pár sekundách ani nevnímá, že se něco dělo. Případy, kdy ucho po tetování chvíli krvácí, jsou podle mých zkušeností vzácné. Chovatelé mívají obavy z tetování do ucha proto, že prý pak ucho má tendenci se zvedat. Nikdy se mým štěňatům nestalo, že by jim ucho po tetování stálo.
Myslím si, že tyto problémy mají spíše psi pocházející z linií, kde se vyskytuje stojaté ucho, a pak se tato vada mnohdy svádí na tetování.
Po načipování je místo vpichu a čipu ještě minimálně jeden den citlivé. Čipy štěňatům díky měkkému podkoží přece jen cestují, a to i čip, který je proti putování zabezpečen. Čipy odcestovaly i 2 - 3 cm daleko. Dnes, kdy je štěňatům něco přes tři měsíce, se zdá, že čipy už jsou usazeny a nehýbají se.
Čipování je také 10 x dražší než tetování. Bude-li čipování jednou povinné, určitě se tento náklad odrazí i v ceně štěněte. Na příště uvažuji o tom, že štěňata natetuju pro zápis do plemenné knihy a noví majitelé se můžou rozhodnout je načipovat v pozdějším věku.
Nebo budu muset si štěňata ponechat do 3 – 4 měsíců a načipovat je teprve v tomto věku a počítat s tím, že průkazy původu budou tedy vystaveny také později. Ne každý chovatel si ovšem chce a může dovolit nechávat štěňata takhle dlouho.
Eventualita, že štěňata prodám neidentifikovaná a domluvím se s majitelem na pozdějším čipování a dodání průkazu původu, mně připadá nebezpečná a nesmyslná.
Ovšem i situace, kdy štěně musí kvůli zápisu do plemenné knihy absolvovat tetování, a pak i čipování, není moc povzbudivá. Navíc, jak jsem řekla v úvodu, je jen otázkou času, než tetování bude úplně zavrženo a používat se bude jen čipování. Snad se podaří díky minuaturizaci vyrobit ještě menší a dokonalejší čip vhodnější pro skutečně malinké živočichy.
(No a třeba nás čeká blízká nanotechnologická budoucnost, která tento problém vyřeší zásadně a úplně jinak – ale to už se dostávám na pole sci-fi).

Helena Podaná, 2006